Historie

Historie zvukových nahrávek se dostaneme na konec 19. století k Thomasi Alva Edisonovi. Většina z nás se s jeho vynálezem, fonografem a fonoválečkem, pravděpodobně nikdy nesetkala, a proto jsou informace o těchto prvních zvukových nosičích a přístrojích velmi cenné. Edison byl při vynálezu fonografu pravděpodobně inspirován přístrojem zvaným phonautograph, jehož vynálezcem byl Léon Scott a patentoval jej již 25. března 1857. Prakticky současně s Edisonem navrhl Charles Cros jiný způsob, jak svůj phonautograph upravit tak, aby umožnil i přehrávání a svůj přístroj nazval paleophone. Cros však nedovedl svůj přístroj do funkční podoby.

V Čechách došlo poprvé k nahrávání hlasů známých herců a pěvců z divadel na fonografické válečky v ateliéru fotografa Jana Tomáše.

Přichází Emile Berliner s nápadem rytí zvuku na plochou desku. Může to znít překvapivě, ale první gramofonové desky tzv. berlinerky, byly na milimetr stejně velké jako kompaktní disky. Jak známo, gramofonová deska stále žije a je tak nejdéle komerčně vydávaným zvukovým nosičem na světě. Popis vývoje technologií záznamu zvuku ale není předmětem tohoto textu.

Vraťme se na začátek 20. století, do doby prvních snah o vybudování archivu zvukových dokumentů, který některé významné osobnosti už v té době považovali za zásadní a velice potřebnou věc. Vzhledem k tomu, že snahy o vybudování národního zvukového archivu v minulosti nikam nevedly, neexistuje dnes, v některých případech po více než stu letech, mnoho informací a dokladů o těchto pokusech. Řada dokumentů je pravděpodobně ukryta v dobovém tisku a archivech, z novější doby pak i ve vzpomínkách a poznámkách úzkého okruhu lidí.

Začneme snahou ČAVU – České akademie věd a umění, která se již v roce 1910 za velkého úsilí profesora Josefa Zubatého, snažila vytvořit něco obdobného, jako tomu bylo například ve Vídni, Berlíně či Paříži. Klíčem úsilí ČAVU byla myšlenka založit fonotéku, jež by budoucím věkům zachovala zvukový obraz doby. V Praze měl být založen dobovými slovy “velký, všestranný a obecně užitečný archiv gramofonický a fonografický”. V důsledku tehdejší nedokonalé techniky nahrávání a neexistence zařízení na výrobu matric pro následné lisování gramodesek v tuzemsku však bylo od tohoto úmyslu brzy upuštěno [Gössel 2006, s. 113]. V průběhu 20. a 30. let 20. století se začalo postupně pracovat na vybudování “základů” pro zvukový archiv, k jeho vzniku však již nedošlo. Matrice všech celkem 506 nahrávek z let 1928 a 1934 i s jejich výlisky na šelakových gramodeskách, jež měly tvořit základ onoho uvažovaného a bohužel nikdy nerealizovaného archivu, přechovával archiv České akademie věd a umění, z něhož je v padesátých letech převzal archiv Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. V polovině 90. let minulého století byl celý soubor i s průvodní dokumentací převezen do archivu České akademie věd v Praze-Bohnicích. Tam jej po dlouhých letech rozhýbala až povodeň v roce 2002 [Gössel 2006, s. 120].

Příběh snahy o založení archivu historicky významných zvukových záznamů a hlavně následný osud této fonotéky je bohužel typický pro (řečeno dobovými slovy dr. Václava Klofáče) “zbahnělé poměry domácí” [Gössel 2006, s. 113]. Přehlídka promarněných příležitostí, malicherných sporů a v neposlední řadě i akademické strnulosti, přetrvávající v určitých ohledech bohužel až do současnosti.

Za zmínku stojí pohled Karla Čapka, který nejen že schraňoval různé zajímavé zvukové nahrávky z celého světa (fonotéka Karla Čapka, kterou vlastní Náprstkovo muzeum), ale i silně mluvil do budování národní diskotéky svými myšlenkami a postoji. V roce 1932 se ve svém pravidelném příspěvku do Lidových novin Karel Čapek vyjádřil k novému tiskovému zákonu a napsal úvahu na téma možného vybudování Národní diskotéky.

Lidové noviny ze dne 2. 5. 1932

Karel Čapek. Lidové noviny ze dne 2. 5. 1932:

Ta možnost soustředit doma ražené gramofonové desky v nějaké státní diskotéce nám uvádí na mysl projekt uměleckého výboru při Společnosti národů: aby každý stát soustředil a uchoval v nějaké národní diskotéce cenné desky obsahující jednak národní folklór, jednak vynikající díla domácích skladatelů nebo výkonných umělců a uměleckých souborů, pokud jsou nahrána na gramofonových deskách. Tak by vznikl skutečný archív národní hudby v autentickém a vrcholném provedení, archív sloužící k mezinárodní propagaci domácího umění, k rozšiřování rádiem, k vědeckému studiu atd. – věc jistě žádoucí. Je možno, že výbor znalců při Společnosti národů dosáhne mezinárodního přijetí tohoto plánu: pak budeme i my povinni zřídit národní diskotéku. Nebylo by dobře použít nového tiskového zákona k tomu, aby se z povinných exemplářů gramofonových desek počala už teď zřizovat ta budoucí národní diskotéka, pokud nejsou matrice vytlučeny a materiál rozbit? Potom by opatřování starších desek bylo příliš nesnadné – a drahé. Dnes lze udělat začátek prostě jasným ustanovením, že se i na gramofonové desky u nás ražené vztahuje předpis o povinných výtiscích. Prozatímní archivování a katalogizování československých desek by jistě nebylo tak těžkým technickým problémem; a byli bychom z prvních, kdo by začali zakládat státní hudební archív mechanické hudby, k němuž se dříve nebo později nevyhnutelně dojde všude. [Čapek 1932].

Poslední věta

Poslední věta Karla Čapka, přestože je stará více než 80 let, je i v dnešní době stále velmi aktuální. Bohužel se v meziválečném období zvukový archiv vybudovat nepodařilo a problematika fonotéky na dlouhou dobu upadla v zapomnění.

Teprve koncem 90. let 20. století přišlo s novou iniciativou několik významných “hudebních” osobností a institucí a byla zahájena společný jednání, na nichž se zvažovaly a plánovaly možné kroky, které by vedly k vybudování Národní fonotéky. Počáteční pedstavy a nápady vypadaly slibně. Nejdále se tehdy dostal Archiv Českého rozhlasu, který připravil návrh konceptu na vytvoření Národní fonotéky v rámci ČRo. Bohužel však nakonec – a to z mnoha důvodů – tyto snahy opět vyzněly naprázdno a aktivity v tomto směru utichly na dalších deset let.

Nově se idey chopilo České muzeum hudby (ČMH), které dvakrát – 2013 a 2016 a bohužel neúspěšně – podalo projekt na vybudování Národní fonotéky do programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI). Pro třetí pokus se pak ČMH spojilo s Moravskou zemskou knihovnou v Brně (MZK) a Slezským zemským muzeem. Ani tentokrát projekt nebyl úspěšný.

MZK však i nadále pokračovala ve snahách o řešení této otázky. V roce 2012 s pomocí dotace z programu Ministerstva kultury VISK1 vytvořila na bázi systémů VuFind a SOLR katalog zvukových záznamů s názvem Virtuální národní fonotéka, obohacený o odkazy na jinde dostupný obsah nahrávek. MZK postupně kontaktovala a následně do katalogu zapojila fondy řady českých knihoven. Mimo sféru knihoven byla pak nejvýznamnějším přírůstkem databáze vydavatelství Supraphon. Kromě toho na webu (portálu) tehdejší VNF přinášela i některé další informace.

V letech 2016 – 2017 začal portál stagnovat, MZK mu nemohla z důvodů jiných úkolů nadále věnovat pracovní ani finanční kapacity. Skupina dobrovolníků, kteří se i přes tuto nepříznivou situaci problematikou zvukových dokumentů intenzivně a průběžně zabývali, proto hledala pro VNF nového provozovatele. Podařilo se ho najít v Národní technické knihovně (NTK), která v dubnu 2018 podepsala s MZK smlouvu o převzetí s tím, že se bude nadále starat o její technickou podporu.

V říjnu 2018 byla Virtuální národní fonotéka spuštěna z NTK. Její návštěvnost se téměř zdvojnásobila hlavně díky postupnému odstraňování technických problémů a chyb.

V roce 2019 jsme zahájili práce na jejím dalším rozvoji a to s pomocí grantu podpořeného z programu Ministerstva kultury VISK 1.